Už nejsme ani přátelé... jsme jen cizinci, se společnými vzpomínkami.

Březen 2009

Francouzský polibek

30. března 2009 v 15:28

Tak tady jsem pro vás našla názornou ukázku




Jak na první pusu?

30. března 2009 v 15:28 Jak na první pusu?

Další video-ukázka jak na první pusu..pozor je to v angličtině, ale i tak je to dobře pochopitelné.





Video-ukázka opět v angličtině tentokrát jak se to nedělá



Přežila jsem pro své muže...

27. března 2009 v 18:20 | super |  Láska- příběhy
„Devět týdnů po porodu jsem zkolabovala. Následovala pohotovost, neurologie a operace.“

Když se člověk setká tváří v tvář se smrtí, jeho pohled na svět a na priority se rázem změní...

Jmenuji se Johana a přežila jsem vlastní smrt. Tak nějak by klidně mohl začínat můj příběh.

Před dvěma roky by začínal malinko jinak: Jmenuji se Johana a neustále trpím příšernými migrénami... Možná migrénu znáte a občas vás potrápí - hlava vám třeští, je vám na zvracení, chce se vám jen ležet za zataženými roletami, všechno v té chvíli působí rušivě - puštěné rádio, hluk z ulice, světlo. Ale za pár hodin, někdy za den dva, vše přejde a vám je zase fajn. U mě tenhle stav příšerné bolesti trval neustále. Přes rok. Ve dne i v noci. Žádné prášky proti bolesti nezabíraly a jíst po kilech jsem je rozhodně nechtěla.

Člověk má však jednu obdivuhodnou vlastnost - prý stejnou jako psi - zvykne si na všechno. I já si musela zvyknout. Prostě jsem se s bolestí sžila. Ale stejně - když byly její poryvy nejsilnější, úplně jsem odpadla a zavřela se v zatemněném pokoji. Nemohla jsem dlouho udržet pozornost u jedné věci. Dokoukat film nebo si číst se mi nedařilo déle než deset minut. Stejně tak náročné bylo si jen tak povídat s přáteli či vařit. Lékaři jen krčili rameny. Diagnóza byla podle nich jasná - silná migréna. Bohužel se stále neví, jak ji léčit. Silnější prášky než ty, které jsem již brala, nebyly...

Tenkrát mi bylo dvaatřicet a s Patrikem jsem žila už pět let. Byl naprosto úžasný, tolerantní a snažil se mi pomáhat. Jenže na bolest a na smrt je člověk stejně sám.

Splněné přání

I přes to všechno jsme oba velmi toužili po miminku. Měla jsem za sebou už dva samovolné potraty, takže když jsem otěhotněla potřetí, měla jsem pochopitelně strach. První tři měsíce jsem s napětím očekávala, jestli bude vše v pořádku, a ani zbytek času do porodu jsem nestrávila výhradně ve stavu těhotenské euforie. Pořád jsem si říkala, že se může stát cokoli a kdykoli a dokud se dítě nenarodí, nemám vyhráno. Vše ale dopadlo výborně, těhotenství proběhlo bez větších dramat, tedy kromě úporných bolestí hlavy... Tomík se narodil den před Vánoci, tři dny před termínem. Ani během porodu jsem si neodpočinula. Bolest hlavy dokonce přehlušila bolesti porodní, a která z vás už někdy rodila, ví, že ty nejsou zrovna procházka růžovým sadem. Hlava mi hořela, ale radost z chlapečka byla veliká.

Šestinedělí probíhalo stejně jako všude jinde - kolotoč kojení, přebalování, chování a spinkání se točil od rána do večera. Musela jsem to vydržet i s bolavou hlavou.

Po devíti týdnech jsem ale zkolabovala. Jeli jsme s Patrikem na pohotovost, ze které mě poslali do nemocnice na neurologii. Tam si mě nechali a během noci provedli potřebná vyšetření hlavy. Patrik jel domů, za naším synem...

Ráno za mnou přišli dva lékaři. Oznámili mi, že mám na mozku velký nádor, který mi v hlavě rostl přibližně pět let. Pamatuji si, že jsem seděla jako opařená. Pak jsem se jako ve snu ptala: "Co se mnou teď bude?" Řekli mi, že jedinou možností je okamžitá operace a že mi vysvětlí všechny detaily. Do hodiny přijel Patrik a moje maminka, Tomíka hlídala druhá babička. Když jim lékař sdělil mou diagnózu, máma propadla panice a pořád dokola se ptala, jestli umřu. Patrik byl v šoku. Musel odejít z pokoje a po šesti letech bez tabáku si dal cigaretu.

Příprava na smrt

Nádor byl sice nezhoubný, ale byl velký asi jako tenisák, takže tlačil na mozek. Moc času nezbývalo. Operaci nachystali na další den. Bez ní bych tak jako tak za pár dní či týdnů zemřela. Lékaři znali pravděpodobnost úmrtí, ale já to nechtěla slyšet. Věděla jsem, že je velká. Takové věci člověk cítí. Měla jsem jednu noc na to, postavit se tváří v tvář smrti.

Jako první mě napadlo zkusit nějakou alternativní léčbu - nedávno jsem četla zajímavou knihu o ženě, která měla podobný nádor v břiše a které se pomocí práce s mentální energií a vizualizacemi podařilo za několik dní nádor zmenšit o polovinu, přičemž do měsíce byl pryč úplně. Jenže pak mi došlo, že já na něco takového prostě teď nemám - ani čas, ani sílu. Souhlasila jsem tedy s operací...

Bylo mi hrozně. První, co se mi honilo hlavou, byli Tomík a Patrik. Jak to beze mě zvládnou? Kojila jsem malého v té době ještě sedmkrát denně a zamražené mléko už jim muselo pomalu docházet. Napsala jsem dva dopisy - jeden Tomíkovi o lásce a jeden praktický pro Patrika. Kolikrát krmit a jak, jaké používat plíny nebo jak vázat Toma do šátku, ve kterém se tak rád nosil. Byla jsem dokonce tak pragmatická, že jsem mu napsala pár jednoduchých receptů, podle kterých si může uvařit, a popsala mu návod, jak programovat pračku...

Po dopsání dopisů to na mě najednou padlo. Doposud praktická a odvážná žena zmizela. Když bylo vše napsáno, přišla se za mnou podívat Smrt. Vstoupila do pokoje docela tiše, ale já věděla, že tam je. Najednou se mě zmocnil šílený strach. Uvědomila jsem si, že vůbec nic nevím. Kdo jsem? Kam jdu? Kde po smrti budu? Těžko se to vysvětluje, ale zkuste si na chvíli sednout a představit si, že máte zítra zemřít… Pila jsem jeden hrnek zeleného čaje za druhým, zuby mi drkotaly strachy a slzy stékaly po tvářích. Nemohla jsem se smířit s tím, že zemřu, že už nebudu... Chtělo se mi vyběhnout na chodbu a křičet: "Zachraňte mě, proboha, někdo..."

Můj strach byl strachem odsouzence v cele smrti. Smrt byla pořád v pokoji. Když začalo svítat, promluvila: "Stejně bych pro tebe jednou přišla, stejně bys jednou zemřela..." Nepřekvapilo mě to, chtěla jsem s ní mluvit. Odpověděla jsem jí: "Ale já mám ještě hodně práce - mám Tomíka, musím se o něj postarat." Smrt dlouho nic neříkala. Pak se zasmála: "Postarají se jiní, neboj. Jednou... bys ho musela stejně opustit, až bych pro tebe přišla. A to už bude velký, to by tě bolelo ještě víc... Pojď se mnou, uvolni se, nic to není, jenom tady necháš tělo. Vědomí půjde dál. Pojď se mnou. Zemřít je velké dobrodružství, jen vy lidé to nevíte, a proto se mě bojíte..." šeptala a natahovala ke mně ruce... Vykřikla jsem: "Ne, ne, ještě je..." a vtom jsem se probudila na nemocniční posteli. Podivně živý sen, blesklo mi hlavou. Ale byl to vůbec sen? Blesklo mi hlavou podruhé...

Byla jsem každopádně klidnější. Ještě stále jsem byla živá... Smrt může být dobrodružství, mám vědomí. "Je nesmrtelné?" vířilo mi v hlavě. "Na to nepřijdu," došlo mi. Možná až po smrti. Když umřít, tak v míru a s pokorou, napadlo mě, když mě ráno vezli s oholenou hlavou na sál. Byla jsem kupodivu klidná. Jako kdybych už někdy zemřela...

Nový začátek

Před narkózou přišli všichni - Patrik s Tomíkem, máma, táta... Lékař mi slíbil, že se o mě postará, ale mně bylo zase hrozně - cítila jsem jenom strach, zoufalství. A taky touhu se vrátit zpátky. Zpátky k mým lidem. Pak už si nic nepamatuji, naposledy snad jen jehlu s látkou, po které jsem upadla do bezesného kómatu...

Když jsem nabrala vědomí, první myšlenka byla: "Asi žiju, hurá! Jmenuji se Johana Horová, mám muže Patrika a chlapečka Tomáška a narodila jsem se..." Dobrý, paměť jsem neztratila, byla moje druhá myšlenka...

Rekonvalescence po operaci byla dlouhá, teprve po osmnácti měsících jsem se mohla vrátit alespoň na poloviční úvazek do práce. Občas ještě mívám bolesti hlavy, rozmazané vidění a jiné příznaky migrény, ale to je ve srovnání s tím, jaké to bylo ty roky před operací, brnkačka. Ale stejně: vždycky, když se v takovém stavu zase ocitnu, mám obavy, že se nádor vrátil. Na druhé straně skeny z prohlídek nasvědčují tomu, že má hlava je už čistá. Každý den je pro mě teď krásný a jsem za něj vděčná, protože jsem mluvila se Smrtí.
Prošla vaším životem opravdová láska? Máte chuť se o to podělit s ostatními a zvěřejnit svůl příběh? Můj email je vám plně k dispozici modinek@seznam.cz

Zbytečná smrt: Sex ve třech neunesla

27. března 2009 v 18:17 | super |  Láska- příběhy
Pocit viny a stud, to už ve Vlastovi s Danielou zůstane napořád...

Začalo to jako krutý žert, skončilo jako tragédie. Zmařený mladý život, trauma nadosmrti - a proč vlastně? Vlasta s Danielou se už navždy budou bát hrozné vzpomínky, která na ně bude číhat ve dne a vetře se jim i do snů: Zabila se kvůli vám!

Není divu, že nemají chuť se svým zážitkem chlubit. Jediný důvod, proč nám tahle dvojice poskytla svou zpověď, je strach, aby jejich chybu někdo neopakoval. Vlasta patří mezi kluky, co se holkám líbí, a tak neměl o známosti nouzi. "Už na základce jsem běžně chodil třeba s dvěma holkama najednou," přiznává. "Většinou se to nedozvěděly, a když, tak si ty dvě vjely do vlasů a já jsem byl stejně z obliga. Já jsem to tak nebral, měl jsem všechny svoje lásky stejně rád." Na střední škole se jeho pozice ještě upevnila; patnáctkám imponovalo, že randí s klukem ze střední, který navíc jezdí na skútru, má spoustu zajímavých kamarádů a holky se o něj perou.

Konečně jediná?

"To už jsem byl na vejšce, když mě kámoš seznámil s Dandou," vybavuje si Vlasta. "Zaujala mě hned, prostě takové to zajiskření na první pohled. No, měl jsem tehdy známost, ale moc nám to neklapalo..." A tak se Vlasta s přítelkyní rozešel a začal chodit s Danielou. Tvrdí, že byl přesvědčený, že tahle láska je jiná a vydrží mu na zbytek života a určitě půjde o monogamní vztah. Do povídání vstupuje Daniela: "Neslyšela jsem na Vlastíka nic dobrého.
Kamarádky mě varovaly, že je strašnej proutník, že mu jedna holka nikdy nestačí a se žádnou dlouho nevydrží. Asi si řeknete, že jsem cvok, ale mně tahle pověst imponovala. Vlasta pro mě představoval takového novodobého dona Juana." První týdny to skutečně vypadalo, že Vlasta bude Daniele opravdu věrný a žádná další slečna v jejich vztahu figurovat nebude. "Cítil jsem se jako vyměněný," uvádí Vlasta, "s Dandou mi bylo báječně a vážně jsem neměl chuť seznamovat se ještě s někým jiným."

Nemohl si pomoci

Vlastův a Danielin vztah trval již čtyři měsíce, což byl pro přelétavého Vlastu skutečně rekord. Za celou dobu jí nebyl ani jednou nevěrný a věřil, že tak tomu bude i dál. "O prázdninách Danda odjela s rodiči na dovolenou a na mě najednou zase přišly roupy," líčí Vlasta. Vyrazil na diskotéku a tam ho hned zaujala dívka stojící u baru, tak se po chvilce dali do hovoru, později do tance a... "A najednou jsem ji vedl za ruku, občas jsme se políbili a já jsem v tom zas lítal až po uši." Přestože měl Vlasta výčitky, s Petrou, jak se ta dívka jmenovala, pokračoval po celou dobu, kdy byla Daniela pryč.
"Když jsem se vrátila, hned jsem poznala, že se s Vlastou něco děje, a naléhala jsem, ať mi to řekne," vypráví Daniela. "Z Vlasty to lezlo jako z chlupaté deky, ale bylo vidět, jak je bezradný a jak ho to mrzí." Vlasta však měl tentokrát štěstí; Danielu jeho přiznání vůbec nerozzlobilo, naopak vymyslela ďábelský plán - švédskou trojku! Šokovaný Vlasta nejdřív nevěděl, jestli něco takového vůbec chce, pak ale souhlasil a navrhl, že spolu dívky seznámí. Samozřejmě, že neprozradí, jak se věci mají, jen z dívek 'udělá kamarádky' a pak už to nechá na Daniele.

Chytila se do pasti

Těžko říct, jestli to bylo dobře, či ne, ale podařené dvojici jejich plán vyšel. Z Daniely a Petry se staly kamarádky, přičemž Vlasta s oběma udržoval intimní vztah. Petra nic netušila. "Oba jsme byli doslova nadšení, jak krásně nám naše trio funguje," uvádí Daniela, "Petra s námi vyrážela na různé akce, dokonce jsme jezdili na společné víkendy, výborně jsme si rozuměli a fakt si užívali. Jen sex jsme měli zatím pouze ve dvou. Báli jsme se to uspěchat, tak jsme čekali na příhodnou chvíli." Ta skutečně přišla. Při jednom z víkendů na chatě se Petra přiopila a Daniela se k ní jakoby nic začala tulit.
Pak se přidal Vlasta, a než se milá Petra nadála, došlo k intimnímu sblížení, o jakém zřejmě nikdy ani ve svých nejdivočejších představách neuvažovala. Daniela s Vlastou jásali a s napětím čekali, co bude dál. "Když se Petra druhý den ráno probrala, hned vyzvídala, co se předešlé noci dělo," svěřuje se Vlasta. "Postupně jsem líčil, jak jsme to všichni trochu přehnali s alkoholem a došlo ke škádlení, hlazení a pak k samotnému sexu ve třech. Popisoval jsem to jako něco, co se sice nemělo stát, ale bylo to moc hezké." Podle Vlasty byla Petra zprvu celá vyděšená, jak se to vůbec mohlo stát, po nějaké době se tomu už ale smála s nimi.

Švédská trojka? To ne!

Následující víkend už měl Vlasta s Danielou jasno; proč to nezopakovat, když se jim to tak líbilo. Jenomže Petra se ani k pití ani k mazlení ve třech neměla. Tedy dokud se do toho Vlasta nevložil s citovým nátlakem. "Mluvil jsem s ní o tom, jak to bylo minule krásný, že by to mohla zkusit aspoň ještě jednou, a když se jí to opravdu nebude líbit, že bude zase jen se mnou. Přitom jsem jí hladil a líbal tak dlouho, až nakonec souhlasila." Na uvolnění si musela dát nějakou tu skleničku, ale nakonec si podařená dvojice sex s Petrou užila stejně jako poprvé. Druhý den se ale Petra chovala divně, až nakonec požádala Vlastu, ať odjedou dřív.

Petra je mrtvá!

"Když mi v neděli odpoledne zavolala Petřina sestra, že Petra nežije, krve by se ve mně nedořezal," popisuje Vlasta události následujícího dne. "Řekla mi, že snědla nějaké prášky, že ji našli mrtvou a že to snad udělala kvůli mně. Mám si prý vyzvednout dopis od ní." Vlasta drží Danielu pevně za ruku, když přiznává: "Nikdy jsem se necítil tak strašně jako po té zprávě. Nemohl jsem uvěřit, že je to kvůli mně, a nechtělo se mi k jejím rodičům. Nakonec jsem tam nešel. Zato na policii jsem musel. Tam mi dali dopis přečíst a řeknu vám, že bych v tu chvíli radši nežil."
Petra ve svém dopise neuvedla konkrétní důvod, jen to, že si lásku představovala jinak a takhle že se jí v životě všechno zhroutilo a nemůže dál... Daniela zatím o Petřině smrti neměla tušení. Všechno zjistila až za několik hodin, když za Vlastou zajela domů, protože jí nezvedal mobil. "Našla jsem ho úplně zhrouceného, jen drmolil, že zabil Petru, a já jsem nevěděla, o čem mluví. Když z něj po dlouhé době vylezlo, co se stalo, bylo mi fakt špatně. V objetí jsme spolu probrečeli celé hodiny, odsuzovali sami sebe, Vlasta tvrdil, že to celé je jen jeho vina, já zase, že moje, že jsem s tím vůbec neměla souhlasit.... Bylo to zdrcující, ale k ničemu. Petře už život nevrátíme, to je jediná a velmi krutá pravda."

Prošla vaším životem opravdová láska? Máte chuť se o to podělit s ostatními a zvěřejnit svůl příběh? Můj email je vám plně k dispozici modinek@seznam.cz

Málem mi zemřel v náručí a teď spolu chodíme

27. března 2009 v 18:12 | super |  Láska- příběhy

"Vzpomínám si na jednu hodinu v prváku, kdy nám učitelka říkala, že je důležité být neustále ve střehu, protože někdo může potřebovat pomoc. Tenkrát jsme se tomu se spolužačkami smály. Nikdy bych nevěřila, že mě brzy smích přejde," říká budoucí zdravotní sestřička Radka.

"Ten den začal obyčejně. Po škole jsem vyrazila do jízdárny za městem. Cesta vede dva kilometry lesem a táta nerad vidí, když chodím sama, takže mě vždycky v osm večer vyzvedával autem. Ten večer ale venku nestál. Mobil jsem neměla, tak jsem čekala asi dvacet minut a pak se vydala pěšky s tím, že se táta zřejmě zdržel. Byla jsem tak v půli cesty, když se kus přede mnou ozvala strašná rána, hluk rolujícího se plechu a pak už jen ticho. Všechno se ve mně sevřelo hrůzou. V těchhle končinách moc aut nejezdí, natož večer. Běžela jsem po silnici a žaludek se mi svíral strachy, že táta naboural. Za zatáčkou se mi naskytl děsivý pohled. Ve stromě na okraji silnice bylo napasované auto. Přední část byla na šrot. První mi myslí proběhla radost, že tohle auto rozhodně není tátovo. V další vteřině mi došlo, že je uvnitř člověk, který potřebuje pomoct. Ale jak? Telefon jsem u sebe neměla. Pohled rozbitým okýnkem mě vyděsil. Ze školy jsem byla zvyklá na ledasco, měli jsme praxi i na pitevně, ale tohle bylo jiné, byla jsem tam sama!"

Záchranná mise

"Člověk, který byl vklíněný na předním sedadle pod palubní deskou, byl mrtvolně bílý a zalitý krví. A co hůř, vnitřek auta hořel. Zřetelně jsem cítila silný zápach benzínu. V hlavě mi běžely záběry z akčních filmů, které jsem kdy viděla. Co když to bouchne?! Nohy a ruce se mi roztřásly, udělalo se mi zle. Věděla jsem, že to nezvládnu, že mu nepomůžu. Chtěla jsem utéct, ale nešlo to. Stála jsem jako přikovaná. Pak se ve mně něco zlomilo. Nevím ani jak, ale najednou jsem toho muže tahala z auta ven. Nebylo to vůbec snadné a navíc jsem se bála, abych mu nějak neublížila, kdyby měl vnitřní zranění. Vyvlekla jsem ho ještě o pár metrů dál, servala ze sebe mikinu a uhasila jeho hořící kalhoty. Co dál, proboha? Snažila jsem se vzpamatovat a uvažovat logicky, ale nemohla jsem si vzpomenout, do jaké polohy se pokládá pacient se šokem, takže jsem ho nechala na zádech a snažila se mu nahmátnout pulz. Nic jsem necítila. Je mrtvý? Mám ho svléct z horkého oblečení, nebo naopak přikrýt? Nechat ho tam a běžet pro pomoc? Město bylo vzdálené asi kilometr. V těchhle zoufalých úvahách mě zastihly reflektory jedoucího auta. Vrhla jsem se do silnice a mávala. Tátovo vyšilování se ke mně neslo jakoby z obrovské dálky. ,Slyšíš? Mluv, proboha, co se ti stalo?' třásl se mnou. Uvědomila jsem si, že hystericky brečím a jsem celá od krve. ,Mně nic není, ale on...,' ukázala jsem za sebe. Táta pochopil během vteřiny. Zavolat záchranku a hasiče z jeho mobilu bylo dílem okamžiku."

Noční můra

"Následující dny jsem prožila v apatii. Ležela jsem doma a koukala do prázdna. V hlavě se mi pořád promítaly záběry onoho večera.
Táta mi hned druhý den řekl, že ten mladík žije, ale je v kritickém stavu. Bylo mi to jedno. Nechtěla jsem na to myslet. Nejradši bych jen ležela. Rodiče se ke mně chovali maximálně citlivě, ale pomoct mi neuměli. Kdo podobnou situaci nezažil, nepochopí. Hodně mi pomáhala kámoška Helča, která mě nenechala chvíli samotnou
a snažila se mě zabavit. Musela jsem sice brát prášky na spaní a v noci se budila z nočních můr, ale přes den jsem byla v pohodě."

Osudové setkání

"Asi po půlroce jsem náhodou potkala bývalého spolužáka Davida ze základky, který se v půlce osmičky s rodiči odstěhoval na čas do Rakouska. Domluvili jsme se, že musíme dát sraz a pořádně pokecat. Pozval mě, ať přijdeme s Heli o víkendu na zahradní mejdan. Pořádal ho pro kamaráda, který se odněkud vrátil. ,Když už setkávačka, tak se vším všudy, ne?' mávnul mi a dodal, ať určitě přijdeme. Když jsme s Helčou dorazily, David nás hned představil ostatním. ,Jára, Žaneta, Petr, no a tohle je hvězda dnešního večera, Láďa,' ukázal na kluka asi o dva roky staršího, který se opíral o berli. Zírala jsem na něj a v hlavě mi ožily obrazy zasunuté do nejskrytějších zákoutí mozku. To je přece...!

,Ahoj,' podal mi ruku a usmál se. Byla jsem si jistá. I když měl teď vlasy mnohem kratší než před půlrokem a jeho tvář nebyla poznamenaná mrtvolnou bělobou bezvědomí, bylo jasné, že mám před sebou kluka, kterého jsem tehdy vyvlekla z hořícího auta. ,Odkud ses vrátil, že ti Dejv dělá mejdan?' vyzvídala Helča. ,Utekl hrobníkovi z lopaty,' zasmál se David a Láďa začal vyprávět, jak mu vběhla pod kola srna, on strhl volant a rozsekal auto o strom. Vytáhli ho z hořícího vozu a v nemocnici dávali skoro půl roku dohromady. Popáleninové centrum, transplantace kůže, operace zlámané nohy, druhá operace, třetí... Zatímco vyprávěl, Helča šokovaně zírala. ,Ty, a kde se to stalo?' ,V těch serpentýnách, jak se jede na Suchou,' odpověděl. ,Ale to přece... Víš, kdo tě tenkrát zachránil?!'"

Anděl strážný

"Utekla jsem ze zahrady, zamkla se na záchodě a brečela. Vzpomínky znovu ožily. Na dveře zaťukal David. ,Vylez, Raduš!' V kuchyni mi nalil kolu a řekl: ,Neměli jsme tušení, že ty jsi ten jeho andělíček strážníček. Jdi za ním, je z toho stejně hotovej jako ty. Nebo víš co, já ti ho pošlu sem, abyste měli klid!' Po prvotních obrovských rozpacích jsme si řekli, co se dalo. Já mu pověděla o událostech těsně po nehodě a on vyprávěl, jak se probudil v nemocnici a nevěděl, kde je a proč. Oba jsme brečeli. Ale už tak nějak úlevně. Začali jsme si občas esemeskovat, zašli do kina...

Jednou večer jsem mu chtěla napsat, že mi schází, a zrovna mi přišlo: CHYBIS MI! Od té doby jsme spolu. Láďa říká, že nás dal dohromady osud. Když se tehdy probral, řekli mu, že vděčí za svůj život nějaké holce. Po propuštění z nemocnice ji chtěl vyhledat. Já si ho ale našla dřív, než to stihnul udělat."

Prošla vaším životem opravdová láska? Máte chuť se o to podělit s ostatními a zvěřejnit svůl příběh? Můj email je vám plně k dispozici modinek@seznam.cz

Umřela, protože ji donutil k potratu

27. března 2009 v 18:03 | super |  Láska- příběhy

"Všechno začalo v den, kdy mi Niky řekla, že má nového kluka. Byla jsem šťastná, že si někoho našla, a moc jí to přála. Jak plynuly týdny, Niky byla víc a víc zamilovaná a pořád básnila, jak je Martin dokonalý. Jednou odpoledne za mnou přiběhla s rozzářenýma očima. "Reni, já se s ním vyspala!" hlásila mi šťastně

V průběhu několika dnů bylo Nikole pořád špatně. Zvracela a stěžovala si na bolest břicha. Už jsem se na ni nevydržela dívat a koupila jí těhotenský test. Doma jsem jí ho dala a nechala ji o samotě. Po několika minutách vylezla z koupelny s ubrečenýma očima. Bylo mi to jasné. Čeká dítě! Druhý den se s tím svěřila Martinovi. Jenže ten, místo aby ji podržel, se na ni vykašlal! Položilo ji to. Nevěděla, co dál. Nakonec se rozhodla, že si miminko nechá. Doufala, že jí máma pomůže s hlídáním, než dostuduje. Ta ale nechtěla o ničem takovém ani slyšet. Nekompromisně rozhodla, že Niky musí jít na potrat."

Půjdeš na potrat!

"Hrozně jsem se o ni bála. Že to nezvládne a že se něco stane. Ale podle Nikoliny mámy jsem byla malý fakan, který o životě nic neví a nemá do toho co mluvit. A tak šla na potrat. Hned druhý den po zákroku jsem šla Niky navštívit. Doktor řekl, že interrupce proběhla dobře, ale že si ji tam kvůli nízkému věku nechají na pozorování. Za celý týden, co tam ležela, ji máma nepřišla navštívit.

Jednou, když jsem za Niky přišla, mě oslovil její ošetřující lékař. Nemohla jsem věřit, když mi řekl, že u ní nastaly nečekané komplikace a že pravděpodobně už nikdy nebude mít děti. Když se to Nikola dozvěděla, najednou jako by ztratila smysl života. Její psychický stav se prudce zhoršoval. Z veselé kamarádky, která byla pro každou srandu, najednou ležela na lůžku zdrcená pesimistka, která nebyla schopná skoro ani mluvit. Mámě tu smutnou zprávu zavolali, ale ani to ji nedonutilo přijít Niky navštívit. Její táta bydlel v Ostravě a prý nemohl přijet, takže jsem byla jediná, kdo za ní do nemocnice chodil. Říkala, že ji držím při životě."

Rychlý konec

"Jenže pak jsem odjela na zaplacený jazykový pobyt. Sotva jsem se ubytovala, volal Nikolin táta - konečně si našel čas přijet za svou dcerou. Byl v šoku. Nemohl ji skoro ani poznat. Z jeho slov jsem pochopila, že je na tom Niky hůř a hůř. Druhý den v noci mě vzbudil telefon. Byla to Nikolina máma. Naskočila mi husí kůže, věděla jsem, že se muselo stát něco hrozného...

Začala jsem brečet a pomalu ani nevnímala, když mi říkala, že si Nikola vzala život. Složila jsem se. Chtělo se mi taky umřít. Niky pro mě byla ségrou a vším, co mi bylo drahé. Prožily jsme spolu dětství a dospívání. Věděla jsem o ní všechno, stejně jako ona o mně! Probrečela jsem dva dny, nejedla, nespala. Když jsem se jakž takž vzpamatovala, zavolala jsem Martinovi a všechno mu vylíčila.

Neodpustila jsem mu, že Niky nepodržel v těžké chvíli, stejně jako její máma, která se mnou od té doby nekomunikuje. Dodnes nevím, jak se Niky vlastně zabila. Každopádně kdyby měla ve své matce psychickou oporu a zázemí, mohla ještě žít."

Prošla vaším životem opravdová láska? Máte chuť se o to podělit s ostatními a zvěřejnit svůl příběh? Můj email je vám plně k dispozici modinek@seznam.cz

Zamilovala jsem se do svého bráchy

27. března 2009 v 18:02 | super |  Láska- příběhy


Petru ani ve snu nenapadlo, že až se jednou pořádně zamiluje, její lásce bude stát v cestě máma, nevlastní táta, a dokonce i kámoši...

Když mi bylo patnáct, máma se začala vídat se svým novým přítelem. Měla jsem radost i za ni, protože Richard vypadal fakt mile a příjemně. Proto, když mamka přišla s návrhem, že by se k nám Richard i se svým synem Matějem nastěhoval, nic jsem nenamítala. Matěj chodil k nám do školy a spousta holek ho zbožňovala. Já jsem se s ním nikdy pořádně nebavila a ani mi nepřišel tak úžasnej. Působil na mě trochu nedospěle. Richard s Matějem se k nám přestěhovali těsně před Vánocema, takže jsme uspořádali velkou oslavu. Nakonec jsem většinu večera strávila s Matějem, i když byla pozvaná spousta mých kámošů. Začínalo mi být jasné, co na něm kamarádky viděly. Byl fakt hrozně milej...

V jednu chvíli k nám přišel Richard. Vypadal vážně šťastně a řekl, že si moc přál, abychom si my dva rozuměli, a že je moc rád, že se mu to splnilo. Tu noc u nás přespalo pár známých, kteří nocovali ve spacácích v obýváku. My s Matějem zůstali přirozeně
s nima. Leželi jsme vedle sebe, a když zhasla světla, nevím, co nás to popadlo, ale začali jsme se potmě hladit. Nejdřív jen tak nevinně po ruce, po krku a po tváři. Jenže u toho nezůstalo.

Skončili jsme u celkem dost divokých polibků. Bylo to strašně spontánní, ale chtěli jsme to oba. Než jsem usnula, napadlo mě, jak se asi k sobě budem chovat zítra před našima a před známými a že to možná nebude jednoduchý skrývat. Druhý den ráno jsme se ale bavili všichni dohromady, takže nikdo nic nepoznal. Konečně přišla ta vytoužená chvíle, kdy kámoši odešli, "naši" byli někde venku nakupovat a my zůstali s Matějem sami. Trochu jsem se nervovala, co bude, ale jednoduše jsme navázali tam, kde jsme v noci skončili. Přišlo mi to hrozně vzrušující, ale i přirozený. Rozuměli jsme si v názorech na spoustu věcí. Od té doby jsme se tajně líbali, kde to šlo, v koupelně nebo v kuchyni, kde nás nikdo neviděl. Nemluvili jsme o tom, ale věděli jsme, že to nesmíme nikomu říct, ani mamce, ani Richardovi. Báli jsme se, že by to nepochopili.

Veřejné tajemství

Když jsme si s Matějem byli bližší, naši začali tušit, že se něco děje. Ptali se nás na to, ale my jsme všechno "pro jistotu" zapírali. Pak to ale přišlo. Jednou večer jsme všichni seděli v kuchyni, povídali si a Matěj, který už vypil trochu vína, najednou vyhrknul, že mě miluje a chce být jen se mnou. Já byla v šoku, ale máma s Richardem ani moc překvapeně nevypadali. Naopak, zdálo se, že z toho mají radost. Po prvotním překvapení vykřikli: "My jsme to věděli!" Pak dělali různé vtípky o tom, že se nakonec my s Matějem vezmeme dřív než oni dva... No, hustý.

Mně spadnul ze srdce takovej balvan, že jsem si jeho "tíhu" uvědomila, až teprve když to prasklo. Po mých šestnáctých narozeninách naši přizpůsobili můj pokojíček tak, abychom tam mohli být s Matějem spolu, takže jsme žili jako dva páry. Někteří z mých přátel byli zvědaví, jak to funguje, a přišlo jim to podivný, ale já jsem každýmu vysvětlila, že vlastně ani nejsme sourozenci. Občas to bylo složité, protože jsme žili čtyři lidi na tak malém prostoru dohromady. Mamka s Richardem se občas hádali a já jsem z toho byla nešťastná, protože hádky nesnáším a bylo pro mě těžké zůstat nad věcí a neplést se jim do toho. Matěj mě ale nikdy nenechal, abych se jim do toho moc míchala. Někdy byla doma docela hustá atmosféra, ale většinou jsme spolu vycházeli dobře. No a asi po roce zákonitě přišlo to, co jsme všichni tušili, že jednou přijde. Mamka a Richard se oficiálně vzali.

Manželská krize

Matěj a já jsme šli na svatbu, ale necítili jsme žádný rozdíl kromě toho, že jsme od té doby byli oficiálně příbuzní. Každý nás bral jako pár. Někdy po mých sedmnáctinách jsme se s Matějem začali hádat. Máma s Richardem se dostali do složité pozice, protože pro ně bylo těžké nestát na ničí straně. Občas jsme se přestěhovali do jiných ložnic, ale moc to nepomohlo, protože jsme pořád žili pod stejnou střechou. Vždycky jsme se k sobě zase vrátili a nakonec jsme se rozhodli najít si vlastní byt.

Nelegální láska?

Máminy neshody s Richardem se začaly prohlubovat a čas od času na mě začala zkoušet, že naše soužití s Matějem není tak úplně správné. Prý to dokonce nedovoluje zákon! (Což není pravda, to by mě Richard musel adoptovat. Ale to jsem tenkrát nevěděla.) Byli jsme z toho s Matějem v šoku. Navíc se do toho začali montovat i naši kamarádi a pomalu to začalo být neúnosné. Co se všem děje? Nejsme "pokrevní" příbuzní, není ani můj bratranec, kterého bych si chtěla vzít. Prostě jsme se do sebe zamilovali, jako kterákoliv jiná dvojice.

Žádný happy end

V současné chvíli spolu nejsme - celý ten humbuk okolo náš vztah trochu pošramotil, ale pořád si rozumíme jako přátelé. Máma
s Richardem se taky rozešli. Hodně mě to mrzí. Rozvod zatím na obzoru není, každopádně je smutné, jak se to všechno hezké rychle zbortilo. Naše rodiny na sebe nejsou nijak nabroušené, sem tam se vídáme. Ráda bych to s Matějem, i přes všechny ty komplikace, dala znovu dohromady, ale moc růžově to nevidím. Pořád ho miluju. Tak uvidíme, co přinese čas.

Prošla vaším životem opravdová láska? Máte chuť se o to podělit s ostatními a zvěřejnit svůl příběh? Můj email je vám plně k dispozici modinek@seznam.cz

Plíce kuřáka fotky

24. března 2009 v 15:41 Plíce kuřáka a nekuřáka
Plíce zdravého člověka a kuřáka. Jeden ze 36 motivů, které by se mohly objevit na českých krabičkách cigaret.















nádory na plicích


Rozedma plic


A na závěr krásná zdravá plíce



Nejste spokojeni se svím vzhledem?

23. března 2009 v 18:53 | super

Indické děvčátko má dva obličeje

V Indii považují miminko s dvěma tvářemi za zázrak. Denně se na ni chodí dívat zástupy lidí.

Lali je půlroční holčička, která se narodila s dvěma obličeji. Má čtyři oči, dva nosy a dvoje ústa, kterými pohybuje naráz.

Pro hindiusty je takové dítě reinkarnací boha. Každý den se na Lali přijdou podívat stovky lidí. Nosí jí dárky, peníze a chtějí se s ní fotit.

Rodiče malého děvčátka doufají, že jim indická vláda pomůže s léčbou.

Příroda si ale pohrává s lidmi napříč celým světem.

Vlčí holčičku šikanují spolužáci

Osmiletá Nat Sapsupan pochází z Thajska. Narodila se s nepříjemnou deformací - má prakticky celý obličej a další části těla ochlupené. Lékař z Bangkoku, který se snažil Nat vyléčit, tvrdí, že něco podobného v životě neviděl.

Rodiče děvčátka se snaží dívce pomoci. Když jí byly dva roky, podstoupila brutální laserovou terapii. Tato metoda se ale brzy ukázala jako krajně nebezpečná, protože laser dráždil oči pacientky.

Později se pokoušeli zdravotní problém své dcery vyřešit různými mastičkami. Ty ale způsobily další kožní problémy a vyrážky.

Nejhorší pro osmiletou Nat je výsměch spolužáků a dětí z okolí. Vysloužila si nadávky jako "Vlčice" nebo "Opičí tvář".

"Je mi to líto a pláču, když mi děti ubližují, nadávají a ukazují si na mě prstem," stěžuje si malá Nat.

"Když se procházíme, lidé se pořád ptají, jestli má Nat nějakou masku. Když vysvětluji, že je dcera nemocná, nevěří nám a chtějí se tváře dotknout," vysvětluje otec malé Thajky.

Nedávno se rodiče pokusili udělat s tím krátký proces a dcerce celou hlavu oholili. Výsledný efekt ale vydržel jen hodinu! Malá Nat, která do té doby nikdy předtím neviděla svou tvář, se od zrcadla nemohla vůbec odlepit. Dívala se na sebe, sahala si na tvář. Bohužel ochlupení se velmi rychle znovu obnovilo.

Vlčí dítě: Prosím pomozte mi!


Jeho nemocí trpí jeden z miliardy. Jen on ví, jaké to je žít s obličejem porostlým chlupy.

Jedenáctiletý Ind Pruthviraj Patil trpí takzvaným Vlčím syndromem. Už podstoupil několik léčení. Homeopatie, alopatie ani další metody však nezabraly. Chlapec už začíná být zoufalý.


Vlčí chlapec





Nejhorší jsou lidi, co zírají. "Je těžké, když jedu někam mimo naše město. Tam mě lidi neznají," říká. "Jinak s chlupy vlastně ani nemám problém. Nesmrdí ani nijak nesvědí."

Podle deníku The Sun se Pruthviraj už dokonce pokoušel chlupy oholit. Vždy ale narostly zpátky. Nepomohl ani laser.

"Když jsem začal chodit do školy, spolužáci mě dost šikanovali. Teď už mě ale znají a berou jako normálního," přiznává chlapec.

Tvář jako z hororu. Už od tří let


Dvaadvacetiletý Jang a jeho rentgenový snímek.


Dvaadvacetiletému Číňanovi Jangovi z provincie Sečuan se ve třech letech přestala vyvíjet polovina obličeje. Čeká ho nejméně sedm operací.


První lékaři provedli minulý týden. Chtějí mladému muži obnovit na pravé polovině obličeje alespoň měkké tkáně.

V následujících třech letech ho ale čeká nejméně ještě šest dalších zákroků, pokud má jeho tvář vypadat "normálně", píše britský deník Sun.

Dvaadvacetiletý Jang.




Nikdo zatím nerozumí tomu, proč mladíkův obličej vypadá jako koláž dvou živočišných druhů. "Muž zřejmě trpí nějakým typem propadu obličeje," domnívá se lékař Wang Peisen, který Jangovu léčbu vede.

Podruhé půjde mladík pod nůž zřejmě koncem tohoto roku.


Chlapeček s osmi prsty na každé noze. Možná kvůli znečištěnému ovzduší


Chlapec s osmi prsty


Lékaři tvrdí, že vliv na tuto vzácnou deformaci mohlo mít i znečištění vody a vzuchu.



Chlapeček narozený v čínském Guangdongu má na každé noze osm prstů. Odborníci tvrdí, že tato deformace je velmi vzácná a pravděpodobně se jedná o genetickou vadu, která se může objevit až po několika pokoleních. Podle slov lékařů ale není vyloučeno, že příčinou může být i znečištění životního prostředí.


Dítě s osmi prsty




Na rukou má chlapeček prstů pět, ale ani jeden z nich není palec.
Operativně by se daly tyto vady odstanit, ale bylo by to finančně náročné.

Stále nejste spokojeni se svím vzhledem, co potom mají říkat oni?

Pavla Sudová: Chěla jsem umřít

23. března 2009 v 18:51 | super |  anorexie, bulimie, drogově závislí-příběhy
"Ztratila jsem kvůli anorexii rok života, ale na druhou stranu jsem si uvědomila, že člověka nikdy nic neporazí - jen on sám sebe... Ale jste poslední, komu dám rozhovor o tom, co jsem prožila," prohlašuje Pavla. "Už mě to nebaví rozebírat. Dělám ten rozhovor jen proto, že to třeba někomu pomůže..." Vysoká, hezká blondýna se sportovní postavou a Miss sympatie roku 2004 si ještě před rokem a půl přála jediné - zemřít.
/* */
Václav Fischer, Vendula Svobodová, Vilma Cibulková, Dana Batulková, Miroslav Etzler, Pavla Sudová, Karolína Perská. Na první pohled zdánlivě nesourodou skupinu lidí přece jen něco spojuje. V prvé řadě skutečnost, že si jeden jako druhý ve své době prošli svým pozemským očistcem. Ať už to způsobil partnerský či profesní krach, smrt blízkých, boj s alkoholem či s nemocí, všichni si sáhli na dno. Ovšem je mezi nimi další paralela, a to ještě významnější: Všichni jmenovaní v sobě našli vůli a sílu se z toho dna zvednout a žít dál. Obdivujeme je a držíme palce.

Přestala jsem jíst

O důvodech, které Pavlu Sudovou nakonec přivedly až na pokraj života a smrti, se dnes může už jen dohadovat. Nejspíš to tehdy byla shoda mnoha okolností ("...řešila jsem různé osobní věci, zemřel mi kamarád, navíc jsem se po Miss ocitla v takovém vakuu, kdy jsem neměla co dělat, protože jsem přerušila školu a to na mě nepůsobilo dobře, ale rozhodně jsem s tím nezačala proto, abych zhubla..."). Ať už to bylo tak, či tak, Pavla na tehdejší situaci reagovala po svém: Přestala jíst. "Na den mi stačil třeba pytlík oříšků, mandlí, jeden salát nebo taky nic. V podstatě mě to pak začalo i bavit," prozrazuje Pavla.

Cesta do pekel

Celý život jsem sportovala, ráda a hodně jsem jedla, takže zpočátku nikoho nenapadlo, že mám problémy s jídlem. Jen mi občas někdo řekl: Ty nějak hubneš..." Z Pavliných původních 58 kilogramů při výšce 177 centimetrů jí váha klesla na 52 kilo a stále šla dolů. První, kdo Pavlu začal upozorňovat, že něco není v pořádku, byl její tehdejší přítel. "Opatrně se mě vyptával, co se se mnou děje. Já ale byla přesvědčena, že mám vše pod kontrolou. I přesto, že to tehdy zničilo náš vztah." Nemoc se začala na Pavle podepisovat. Vyhledávala samotu. "Říká se, že u ženy jsou chutě k jídlu a k sexu propojeny. To se u mě projevilo. Nejedla jsem, nestála jsem o sex, neměla jsem potřebu se přítele dotýkat, jeho doteky mi vadily."

Na psychiatrii

Byly dny, kdy Pavla nesnědla ani sousto. Někdy vydržela nejíst čtyři dny. Pak se na další dny "nasytila" půlkou rajčete... Jen pila vodu a jednou denně si "dopřála" ledovou kávu v papírové krabičce. Postupně se u Pavly začaly objevovat příznaky přicházející deprese. "Plačtivost, třes, myšlenky, že nemám proč žít..." S depresemi bojovala přes dva měsíce, pak už to nevydržela. "Jednoho dne jsem se cítila tak hrozně zle, že jsem zavolala mámě, jestli by mě neodvezla do nemocnice." A tak se Pavla ocitla na psychiatrii, kde jí diagnostikovali mentální anorexii. Nemocniční prostředí však Pavliny potíže ještě prohloubilo. "Ležela jsem na pokoji s pacienty, s nimiž se nedalo komunikovat, v noci mě budil jejich křik... Namísto toho, aby se můj stav zlepšoval, šlo to se mnou z kopce. Nejedla jsem, jídlo jsem většinou 'šoupla' někomu do talíře, nebo jsem ho vyhodila. Na vážení jsem měla vymyšlené fígle: Vypila jsem předtím třeba tři litry vody. Brzy to ale všechno prasklo."

Hlavně cvičit a nejíst...

Od té doby byla pro Pavlu po dlouhé měsíce jediným zdrojem energie umělá výživa. "Hrozné scény... Hádala jsem se se sestrami a s doktory, že to nechci. Ale zároveň jsem nebyla ochotna začít jíst. O to více jsem pila. Denně třeba deset litrů vody. Extrémně mi z toho otékaly nohy a selhávaly ledviny a játra, měla jsem špatné krevní testy. Přála jsem si jediné: Dostat se domů." Krátce před Vánocemi 2005 se Pavla na revers dostala domů. "Samozřejmě jsem ani doma nejedla... Naši už nevěděli, co se mnou. Když do mě chtěl táta nacpat polívku, chovala jsem se jako hysterické dítě, plakala jsem a plivala mu jí zpátky do obličeje. Já měla v hlavě jediné: Hlavně cvičit a hlavně nejíst. Bylo mi jedno, jak to dopadne. Byla jsem si vědoma, že jsem zlomená troska a nevěřila jsem, že bych ještě někdy mohla být jako dříve - ta silná holka, která nikdy nikoho neprosila o pomoc."

Chtěla jsem to skončit

Den po Silvestru se Pavla pokusila o sebevraždu. Našla ji maminka, která se v jakési předtuše vrátila domů. "Máma mi tak zachránila život. Ale tehdy jsem jí to zazlívala. Nechtěla jsem zpátky do nemocnice..." Uzavřenost, otupělost, nezájem o vše, poruchy vnímání, hysterická snaha o cvičení, které měla zakázané a opět umělá výživa - už jen do slabin, protože žíly byly slabé a poničené. Takové jsou Pavliny vzpomínky na toto období. Její stav začal být na pokraji života a smrti, a nejspíš proto tehdy dostala propustku domů. "Asi věděli, že mě tam pouští zemřít."

Vážila jsem 35 kilo

Doma váha klesla ze 43 na 35 kilo. Pavla občas mluvila z cesty, selhávala jí psychika. Jídlo odmítala, schovávala, vyhazovala. "Za ten poslední rok jsem odhadem snědla tak půl pytlíku piškotů." Byl březen 2005, měla krátce po 19 narozeninách, uplynul rok od soutěže Miss... "Nechtěla jsem nic jiného než umřít. Myslím, že naši se tenkrát připravovali na to, že se mnou prožívají poslední dny. Máma mě třeba vzala na výlet autem. Zastavili jsme u lesa a máma mi řekla: Pojď, půjdeme se projít. A já nemohla udělat už ani krok..."

Zlom

Tehdy jí matka podruhé zachránila život, protože se rozhodla, že ať Pavla chce, či ne, odveze ji do nemocnice. Pavlu, která byla naprosto apatická, přijali na metabolické jednotce. Stále měla v sobě jediný cíl: Zemřít. Po čase si Pavla všimla jedné pacientky. "Jmenovala se Evička. Měla vždycky hadičky v nose, dýchací přístroj podpaží - nepracovaly jí plíce, ale vždycky měla dobrou náladu. Jednou to na mě padlo a já si řekla: Tak ona má ty svoje dny sečtené, pravděpodobnost, že se dočká transplantace, je mizivá, a tak by chtěla žít! A já se tady zabíjím a mohla bych být zdravý člověk. Zavolala jsem sestru a poprosila ji o jogurt. Nechtěla tomu věřit, byli tam zvyklí, že si tajně strkám hroznové víno do ponožek... Bylo štěstí, že můj mozek tehdy ještě zafungoval a došlo mi, že stojí za to žít."

Návrat

Návrat do života však pro Pavlu nebyl snadný. Trvalo dlouho, než ji vůbec pustili z nemocnice a doma se pak navíc dostala do dalšího extrému: přejídala se. "Byla jsem schopna vyjíst během dvou hodin celou lednici. Nanuky, med, chleba, čokolády... Bylo mi zle, ale jedla jsem dál." Za pár měsíců Pavla přibrala přes 40 kilo. "Pochopitelně, že jsem zase zkoušela nejíst, protože jsem se za sebe styděla. Ale už jsem to nevydržela. Bez jídla bych teď už omdlela." Dnes už má Pavla svou váhu po kontrolou. Pravidelně cvičí a nehladoví a svůj den začíná vždycky pořádnou snídaní. "Kvůli tomu, abych se v klidu nasnídala, vstanu třeba o tři hodiny dříve."

Ohlédnutí

Jak se Pavla tehdy dostala do bludného kruhu anorexie, proč z něj nedokázala vystoupit dříve, jak vlastně přemýšlela, to všechno jsou otázky, na které Pavla nedokáže jednoznačně odpovídat, přestože ji nemoc naučila upřímnosti a pokoře. "Říká se, že vše špatné je pro něco dobré. Ale téhle nemoci nejsem vděčná za nic. Naučila jsem se díky ní neřešit nedůležité věci, ale mnohem víc mi vzala. Mám narušené nervy, občas trpím depresivními stavy, kdy chci být sama a nevycházím ven." Na otázku, zda si je jistá, že je za tím, nedokáže odpovědět. "Samozřejmě bych to už nechtěla zažít, ale co já vím... Nikdy neříkej nikdy," říká. Zároveň dodává, že se dnes řídí heslem: Jíme proto, abychom žili. "Každou neděli chodíme s kamarádkou na mušle a na víno a pro mě je to úplně nejvíc na světě!" Z Pavly je cítit, jak si dnes váží života. "Jsem šťastná, že mám práci, přátele, rodinu... Z mámy je teď moje kamarádka, přitáhlo nás to k sobě. Máma, to je můj život, který mi sama dvakrát zachránila."

Ven z pekla

Když jsem s Pavlou Sudovou rozebírala její příběh a snažila se pochopit myšlení ženy, která se cíleně propadla do svého pekla, zajímalo mne také, kde pak v sobě našla poslední zbytky vůle, díky níž nakonec přežila. Nebyla náhoda, že Pavla svůj boj vyhrála, protože anorexie je potvora, která na náhody nehraje a má na svém kontě každoročně desítky obětí. Nebylo to ani jen díky individuální péči lékařů z plzeňské metabolické jednotky, na něž Pavla nedá dopustit, ani díky milující mamince, která pro Pavlu dělala, co mohla.... Kdepak, tu sílu bojovat s osudem musí člověk najít sám v sobě. Pak se mi vybavila Pavlina slova: "...vždycky jsem byla samostatná holka, se vším jsem si věděla rady, a kdykoli jsem měla malér, musela jsem se s ním vypořádat. Za mě rodiče problémy neřešili..." Poznámka zdánlivě nesouvisející s jejím příběhem, mi do něj nakonec zapadla jako dílek do mozaiky. Podle mého hlavně díky spartánské výchově, která ji naučila problémy řešit, a ne jim podléhat, byla Pavla schopná se anorexii postavit.

Sestra nám kvůli drogám rozkradla byt! - Katka

23. března 2009 v 18:50 | super |  anorexie, bulimie, drogově závislí-příběhy

Třiadvacetiletá Katka si s rodinou užila zážitků, které by vydaly na film. Trochu horor, hodně drama a nechyběly by ani divoké akční scény.

"Vždycky jsme byli zvláštní rodina. Táta byl rapl, který vyváděl kvůli každé maličkosti, máma naopak absolutní flegmouš. Asi tušíte, že tohle spojení nešlo dohromady. Dokud jsme byly se ségrou malé, měly jsme hezké dětství. Bydlely jsme s rodiči v pěkné vilce a celé dny si hrály na zahradě. Pohoda ale trvala vždycky jenom do chvíle, než přijel táta z práce. Jakmile jsme viděly jeho bílou škodovku, trnuly jsme, v jaké jede náladě.

Pro mámu jeho příjezd znamenal, že musí být navařeno, vypráno a uklizeno. Pokud neměl večeři na stole, bylo zle. Vytočila ho kdejaká maličkost a nebylo radno ho provokovat. Zlom přišel, když nám po revoluci vilu sebrali a museli jsme se přestěhovat na klasické pražské sídliště. Tehdy nám skončilo šťastné dětství, protože jsme byly skoro pořád samy doma v malém panelákovém bytě a hrozně se nudily."

Drogy z nudy

"Ségru takový život nebavil a začala hledat způsob, jak ten stereotyp změnit. Scházela se s různými pochybnými partičkami ze sídliště, tu a tam se ,zapomněla' večer vrátit nebo rovnou utíkala z domova.

Bylo jí tehdy jedenáct let. Naši vůbec nevěděli, co si s ní počít. Na zákazy nedbala, byla naprosto nezvladatelná. Sebeúcta jí nic neříkala. Chodila s cikány do sklepa, kde dělala, co jí poručili. Nechala se osahávat a bůhví co ještě... Samozřejmě se to rozneslo a všichni se jí pak na ulici posmívali. Další ránou bylo, když prasklo, že se tahá s holkama. Vždycky byla spíš klučičí typ, ale že je lesba, to nikoho nenapadlo. Naši z toho byli vyřízení, ale to ještě nebyl zdaleka konec. Když jí bylo čtrnáct, její pochybní známí ji stáhli až na dno. Začala si píchat heroin, a protože neměla na drogy peníze, kradla doma všechno, co jí padlo pod ruku, a pak to prodávala do bazaru..."

Rozvod - hurá!

"Do vyhrocené rodinné situace zasáhla jako blesk z čistého nebe nečekaná událost - táta vyhrál hlavní výhru ve Sportce. Zázračný obrat k lepšímu se ale nekonal. Táta měl rodinné atmosféry po krk a nechtěl nic řešit. Se ségrou si nevěděl rady a dávno nad ní zlomil hůl. Zažádal o rozvod s mámou a našel si jinou ženu. Sestra měla ohromnou radost, že je táta-tyran konečně pryč z domova a nikdo jí nekecá do života. Mohla teď chodit domů, kdy se jí zachtělo, bez nadávek a zákazů! Máma na ni nestačila, byla pořád pryč. Přibrala si totiž další práci, aby nás uživila, protože táta neplatil alimenty. Bylo to hrozné období. S tátou jsem v té době vycházela docela dobře a nechtěla jsem, aby od nás odešel. Jenže tomu bohužel nešlo nijak zabránit."

Podmínka za krádež

"V naší domácnosti od té doby vládla naprostá anarchie. Máma věčně v práci, ségra se svou feťáckou partou. Vždycky jen přišla, aby sbalila něco, co se dá prodat, a zase šla. Už jsme měly pomalu prázdný byt, když se v mámě něco zlomilo. Konečně našla sílu situaci řešit a odvezla ségru do bohnické léčebny na odvykací kúru. Hodně si od toho slibovala - že vyjde čistá a všechno bude v pohodě. Jenže ségra odtamtud po pár dnech utekla domů. Tenkrát mámu hrozně přemlouvala, aby ji neodvážela zpátky, že to zvládne sama. Slibovala, že s drogami přestane. Své sliby samozřejmě nesplnila. Po nějaké době se přece jen rozhodla, že začne odvykat, a přihlásila se do komunitní léčebny v Hradci, ale po pár měsících odtamtud utekla. Navíc ukradla své spolubydlící peníze, za což byla odsouzena na dva roky podmínečného trestu. Najednou se ocitla na ulici. Bez prostředků, bez ničeho.

To ji dokopalo k rozhodnutí definitivně seknout s drogami a začít znova. Přihlásila se do komunity kousek od Domažlic, kde s terapeuty a psychology pracovala na sebeúctě a disciplíně. Naštěstí měla poměrně pevnou vůli a po čtyřleté léčbě se jí to podařilo. Teď je to pět let, co je čistá. Našla si práci v sázkové kanceláři, bydlí se svou lesbickou přítelkyní a její dcerou a myslím, že konečně žije úplně normálním životem."

Jak poznáš, že jede v drogách?

* Marihuana
Problémy ve škole, ztráta zájmu o své koníčky, změna přátel a totální apatie. Skleslá nálada, špatná koncentrace a naopak záchvaty energie patří mezi časté příznaky kouření trávy.

* Pervitin
Nápadným příznakem užívání stimulačních drog je ztráta chuti k jídlu a následné výrazné zhubnutí, které může vést k anorexii. Dalším typickým znakem jsou rozšířené zorničky.

* Heroin
Heroin působí na organismus útlumově a zároveň navozuje euforické stavy. Uživatelé mají pocit, že se jich netýká vůbec žádný problém, nic neřeší a jsou neustále jakoby nad věcí.

Začala jsem zvracet kvůli klukovi - Katka

23. března 2009 v 18:48 | super |  anorexie, bulimie, drogově závislí-příběhy

"Tohle jsem nikdy nesvěřila ani svému deníčku, který pilně sepisuji už od svých deseti let. Poprvé se podívám té šílené pravdě do očí. Děkuju vám za příležitost všechno si přiznat," napsala nám jednadvacetiletá Katka, která se už pět let pere s bulimií.


"Problém začal před lety jedním ne příliš vydařeným vztahem. Můj tehdejší kluk mi neustále dával najevo, že o mě nemá sebemenší zájem. Já ho milovala, a tak jsem své deprese zaháněla jídlem. Hodně jsem přibrala a sama sebe začala nenávidět. Myšlenky, že mě nemá rád, protože jsem tlustá, se mi usadily v hlavě a já se jich nemohla zbavit. Moje zoufalství se prohlubovalo, dokonce jsem roztrhala třídní fotku - přišlo mi, že na ní vypadám jako bečka sádla.

Přesně si pamatuji, jak jsem šla ze školy domů a náhodou se zahlédla v okýnku auta. Nepoznala jsem se! Zírala na mě ošklivá, tlustá a zanedbaná holka. V tu ránu jsem se rozhodla pro radikální dietu. Jenže vůle odepřít si to nejcennější, co jsem tenkrát měla, mi scházela. Jídlo pro mě znamenalo radost, a tak byla moje volba jasná - vyzvracet se. Můj plán zněl: zvracet jenom do té doby, než zhubnu, a pak hned přestanu. Vážně naivní představa!"

Zvracení jako denní rituál

"Zvracela jsem každý den. Z jídla se stalo přejídání a ze zvracení denní rituál. Nikdo se nesměl za žádnou cenu nic dozvědět, proto jsem do záchodu zvracela jedině o samotě. Když byl doma někdo z rodiny, zvracela jsem do umývadla nebo do sprchy. Při tekoucí vodě nikdo nemohl slyšet moje dávivé zvuky. Vana se samozřejmě ucpávala, takže jsem koupila přípravek, který vždy celý odpad pročistil. Vím, že je to nechutné, ale takhle to opravdu bylo. Občas jsem měla namále a už to vypadalo, že všechno praskne, ale vždycky byla po ruce nějaká dobrá výmluva.

Například když mamka objevila v záchodě nespláchnuté zvrácené sušenky, řekla jsem, že je to vyhozené těsto, do kterého jsem omylem přidala zkažené vejce. Když se ucpalo umývadlo a při opravě zvratky vytekly na zem, vymluvila jsem se na včerejší pařbu, kde jsem se strašně opila a nestihla to na záchod. Samozřejmě následoval řev a zákazy, pro mě bylo ale důležité, že nikdo nemá ani tušení, co se se mnou děje."

Šílené přecpávání

"Když jsem po čase zhubla, všichni mě obdivovali a chválili můj štíhlý pas. Konečně jsem se zase začala mít ráda. V nových džínách s postavou modelky se o mě kluci mohli přetrhnout. V tu chvíli mi došlo, jak moc je vzhled důležitý. Za celou dobu si mě nikdo ani nevšiml, a teď? Je to smutné - ale je to tak! Začala jsem tehdy chodit s úžasným klukem a rozhodla se, že se zvracením přestanu. Nejsem přece žádná bulimička, tak to bude snadné, říkala jsem si... Ale ano, šlo to. Přestala jsem zvracet a kila šla vesele nahoru. Vydržela jsem to dva měsíce. Sice jsem nebyla tlustá, ale já toužila být zase taková jako dřív - hubená! A tak to začalo nanovo.

Přejídání dosáhlo šílených rozměrů. Nikdo by mi nevěřil,
co všechno jsem byla schopná sníst. Celé kuře, k tomu palačinky, deset rohlíků s nutellou a navrch pytel hranolků. Časem jsem přišla na to, co se zvrací těžko a co snáz. Když jsem jedla pečivo nebo veškeré tuhé jídlo, musela jsem to hodně zapíjet vodou, aby zvracení nebylo tak obtížné a namáhavé. Často se mi potom motala hlava a přidávaly se další důsledky zvracení: začaly mi ve velkém vypadávat vlasy a zkazil se mi zrak. Měla jsem celkově hodně oslabený organismus.

Uvědomovala jsem si to, ale přišlo mi, že nemám jinou možnost než zvracet. Přece musím být zase hubená jako dřív! Jenomže kila neubývala, a co víc, začala jsem tloustnout, přestože každé jídlo šlo poctivě ven. V té době jsem se cpala hromadami zákusků, nebyl pro mě problém sníst i celý dort. Opravdu bych nechtěla vidět ty peníze, které jsem za jídlo utratila..."

Tajím bulimii před svým klukem

"Za poslední rok se hodně věcí změnilo. Konečně jsem se dostala
na vysokou školu, která byla vždycky mým snem, a taky si našla skvělého kluka. Vím stoprocentně, že je to ten pravý, nejlepší ze všech. Moc ho miluju a vždycky, když mě obejme, cítím se šťastná jako nikdy předtím. Problém je, že on o mých trablech s jídlem vůbec neví.

Někdy bych to ze sebe nejradši dostala ven a všechno mu řekla, ale vím, že to stejně nedokážu, protože bych mu tím přiznala svou nedokonalost a slabost. Nechci, aby si myslel, že jsem nějaká psychicky narušená osoba, kterou musí hlídat. Přesto možná právě on bude tou osobou, která mě zachrání, aniž by o tom věděl. Když jsem s ním, jím totiž důsledně a rozhodně bych si nedovolila zvracet na záchodě, kde mě může slyšet on nebo jeho máma.

Teď se dokonce rýsuje, že se k němu přestěhuju natrvalo, tak bych snad konečně mohla dostat šanci začít znovu. Novou šanci z těch milionů předchozích..."

Bojím se smrti

"Těžko se vysvětluje něco, co je pro jiné nepochopitelné. Mám strach, že se bulimie nedokážu zbavit. Vím, že mohu na pár dní přestat, ale už nikdy se nenajím bez pocitu viny. Je to jako zlé prokletí, jako kruh, ze kterého nelze uniknout. A nikde není nikdo, kdo by mi řekl, jak z toho ven. Je to boj, na který jsem úplně sama, a přesto nestojím o žádnou pomoc ze strany blízkých ani odborníků. Jediné, co chci, je silná vůle a znovuzrození. Je vážně děsivé, jak jednoduše se dá začít, jak naivní jsou počáteční úmysly a jak rychlý je přechod od úmyslů k závislosti. Ani si nedokážete představit, jak veliký strach mě svírá.

Bojím se, že se nakonec na všechno přijde a že to nikdy neskončí. A pokaždé, když si strkám pěsti do krku, skláním se nad záchodovou mísou a zvracím, se strašně bojím smrti. Bojím se, že umřu ve svých jednadvaceti letech. Vím, že by bylo snadné najít odbornou pomoc a začít se léčit, ale na zázraky už dávno nevěřím. Tohle je totiž zakódovaná touha po dokonalosti někde uvnitř mé hlavy, a heslo znám jen já sama."

Co je bulimie

* Bulimie spočívá v opakovaném záchvatovitém přejídání
s následnou snahou zmírnit vliv jídla na tělesnou hmotnost buďto zvracením, vyvoláním průjmu projímadlem nebo prostředky
na odvodnění organismu. To znamená, že diagnózu bulimie mohou splňovat i ti, kdo nuceně nezvrací.

* Bulimie je příčinou nízkého množství draslíku v těle, snižuje tlak i tep, což může vést k srdečním poruchám či selhání srdce. Nemoc způsobuje ochablé svaly, oteklé klouby, suchou pleť, nateklé tváře, akné se záněty, zkažené zuby od zvracení, krvácející dásně, závratě, deprese a vředy nebo záněty žaludku.

Proč přestat kouřit?

23. března 2009 v 18:35 | super |  Plíce kuřáka a nekuřáka


Proč přestat kouřit:

>>> Ruku na srdce - v podstatě vám to nechutná a obtěžujete tím i své okolí.

>>>
Ohrožujete své nejbližší, ať už kouří, nebo ne.

>>>
Každé čtvrté úmrtí na rakovinu je důsledek vášně pro nikotin.

>>>
Můžete dostat nejen rakovinu plic, ale třeba i ledvin, močového měchýře, žaludku a ženy prsu.

>>>
Pokud máte k rakovině dědičný sklon, kouřením si prudce zvýšíte své 'šance'.

>>>
Jen loni zemřelo na rakovinu okolo 30 000 Čechů a Češek. To je pořádně velký fotbalový stadion, nacpaný hlava na hlavě.

>>>
Kouření je přímou příčinou zhruba 18 000 úmrtí ročně, vylidnilo by tedy třeba celý Rakovník i s přilehlým okolím...

>>>
Polovina kuřáků si zkrátí život zhruba o 15 let.

>>>
Kouření už teď pořádně leze do peněz a bude to čím dál horší. Pokud 'vyhulíte' jen krabičku denně, dělá to ročně okolo 20 tisíc. A to už jsou slušné peníze. Co takhle raději vyměnit 'dvouleté' cigarety za plazmovou

Kouření: Zlozvyk, či rituál?

23. března 2009 v 18:31 | super |  Plíce kuřáka a nekuřáka
Když už se kouření nechcete zbavit, co takhle vyzkoušet elektronickou cigaretu?

Slýcháme, že umřeme předčasně a taky že obtěžujeme okolí, ale přesto se tabáčku nechceme vzdát...

Kamarádka mi to nedávno vysvětlila:
Na otázku, proč s tím hnusným zlozvykem nepřestane, odpověděla: "Víš, ono přestat kouřit je strašně jednoduchý. Jenže u mě to má jeden háček - já přestat nechci. Mě to baví, protože je to takový můj rituál. Indiáni přece taky kouřili, a jak byli zdraví..."

Ohánět se dýmkami míru indiánů a rituály jiných nativních kmenů bývá často pouhá kuřácká výmluva, neměli bychom totiž zapomínat, že například indiáni měli ke kouření úplně jiné důvody než kompenzovat psychické napětí či nervozitu. Tabák považovali za posvátnou rostlinu a kouř byl jakýmsi prostředníkem ke komunikaci s éterickými světy duchů a živlů, pomocí kouře se také energeticky očišťovali od negativních vlivů. Ruku na srdce - většina z nás to během škrtání zapalovačem takhle neprožívá. Spíš se v tom "plácáme" - sáhneme po cigaretě, ale hned po dokouření je nám z ní špatně a proklínáme se, proč že s tím raději neskončíme. Zanedlouho se vše ale opakuje... Mezi podobnými dvěma póly se motá nejedna z nás kuřaček.

Nemoc doby

Kouření nám pomáhá během společenského styku - kafe a cigaretka s kamarádkou, povídání u skleničky na baru, telefonování nad popelníkem, pauza v práci spojená s rituálem "jít na cigárko", "jedna zdravotní" po jídle na zatrávení - to všechno jsou situace možná zdánlivě příjemné a ti, kteří kouří, se této stránky kouření nechtějí vzdát - prostě je to baví...

Je to však druh jisté psychosociální závislosti - když cigarety nejsou, člověk najednou neví coby - najednou se cítí nesvůj, netuší, co s rukama, jak je založit, dát je do kapsy, do boku..., jeho hlas je méně přesvědčivý, nejistý, cítí se nervózní. Kuřák, který kouří balíček cigaret denně, opakuje pohyb ruka-ústa přibližně dvěstěkrát denně! Psychosociální závislost jde ruku v ruce se závislostí fyzickou, nebo, řekneme-li to natvrdo, drogovou
(i když legální), což je závislost na nikotinu, který je pochopitelně návykový.

Ten má vliv na mozek a na srdeční i cévní systém - je to látka, která způsobí příjemné stavy, látka, která nás po "šluknutí" uvolní, uklidní či celkově "našlápne", zvýší koncentraci a sníží nervozitu. Často bývá mylně považován za příčinu vzniku rakovinných nádorů, ale není tomu tak. Tabákový kouř totiž obsahuje kolem pěti tisíc látek, sto z nich jsou karcinogeny. Toxické látky jsou rozděleny do čtyř kategorií - nikotin, dehet, dráždivé látky a oxid uhelnatý, každá z těchto látek nějak tělu kuřáka - obrazně řečeno - "dává zahulit". Nikotin způsobuje návyk, dehet je silně karcinogenní, dráždivé látky mohou být příčinou astmatu, bronchitidy a oxid uhelnatý snižuje kapacitu krve pro kyslík přiváděný ke tkáním a podílí se na vzniku nemocí srdce a cév.

Nápisy k smíchu?

Fakta nelžou. Přečtete si je tu a tam stejně jako děsivé nápisy na krabičce, že brzy umřete na rakovinu nebo že budete neplodná, ale přesto kouříte dál. Co s tím? První je nutné si uvědomit, jestli chcete do odvykání OPRAVDU jít. Říká se, že když se jeden rozhodne, má začít hned. Nic donekonečna neodkládat. Máte-li silnější závislost, zkuste jemnou alternativu. Vyhraďte si datum, kdy začnete - za týden, deset dní...

Připravujte se na to. Pokaždé, když si zapalujete, obraťte cigárko v ruce dvakrát a pomeditujte nad tím, zdali je zrovna tahle nutná, zda na ni máte opravdu chuť, nebo jste po ní sáhla jen z nudy. Zkuste během dne osekat ty méně nutné cigarety, ty, které kouříte víceméně pro vyplnění času, a zanechat jen ty vaše "rituální" - po jídle, u kafe, s kamarádkou u kávy. Každý večer a ráno udělejte malé pětiminutové cvičení, které funguje na bázi autosugesce.

To je metoda, která je při odvykání z čehokoli velmi nápomocná
a která posílí váš záměr přestat.

Zavřete oči a v lehu nebo sedu postupně uvolněte celé tělo, od
hlavy až k patě. Pak do podvědomí vyšlete záměr či přání, že budete nekuřačkou. Zkuste přání několikrát opakovat v přítomém čase - JSEM NEKUŘAČKOU. Vžijte se do situace, že už nekouříte.

Po několikadenní přípravě do toho jděte naplno. Když budete mít nervy napnuté k prasknutí a chuť po nikotinu bude bezmála šílená, zkuste toužící mysl zabavit něčím jiným, nejlíp manuální činností - namalujte se, zajděte na jógu, dejte si ostřejší procházku se psem nebo sama, umyjte podlahu nebo si ukliďte stůl, někomu milému zavolejte. Prostě přelaďte mentální stanici. Také si můžete vzít knihu a jít si sednout do nekuřácké kavárny.

Po čem však v krizi nesáhněte, to je jídlo - je vědecky dokázané, že ženy se častěji vrací ke kouření než muži, protože po vysazení cigaret začnou kompenzovat kouření jídlem, což vede k tloustnutí. "To radši budu kouřit než být takhle tlustá," udělá čerstvě odnaučená kuřačka rychlé rozhodnutí. Pomoci mohou i doplňky k odvykání kouření - nikotinová náplast, nikotinová žvýkačka, vitaminy. Vitamin B udržuje zdravé nervy a může zmírnit úzkostné stavy, spojené s odvykáním kouření. Vitamin C je zase antioxidant - odstraňuje nestabilní molekuly kyslíku, kterým se říká volné radikály, které vytvářejí mimo jiné i tabákový kouř. P

omoci "na cestě" k nekouření vám může i řada přírodních doplňků, jedním z nich je ovesný výtažek, který indičtí ájurvédští léčitelé používají už po staletí k léčbě návyku na opium. Podle vědeckých studií významně snižuje chuť na cigárko až dva měsíce poté, co ho člověk přestane užívat - ovlivňuje totiž hodnoty chemických látek v mozku, které návyk způsobují. Prodává se i výtažek ve formě džusu pro ty, kteří nechtějí používat alkoholovou tinkturu. Touhu po nikotinu mohou také zmírnit lékořicový a pampeliškový kořen.

S nikotinovými náplastmi, žvýkačkami či inhaléry však buďte opatrná a mějte na paměti, že jsou to jenom "berličky" na začátek odvykací cesty. Zpočátku pomohou potlačit abstinenční příznaky, nejsou ale v žádném případě lékem proti kouření! Většinou nezabrání nervozitě, nesoustředěnosti, špatné náladě či zvyšování hmotnosti.

Nebudeme vás děsit čísly a statistikami o rakovině - těch
je všude dost. Každý má jiné energetické dispozice - někomu může nádor plic způsobit pouhé pasivní kouření, jiný "hulí jako fabrika" a dožije se stovky. Podle statistik je však jisté, že dospělí lidé kouření omezují, zatímco mladí kouří čím dál víc. Možná není divu - reklamní průmysl a billboardy plné vyrýsovaných "kaubojů" fungují spolehlivě.

Český protikuřácký zákon patří k těm mírnějším - zatímco například ve Skotsku, Irsku, Norsku či Makedonii je zakázáno kouřit na veřejných prostranstvích, v restauracích i barech, u nás platí zákaz kouření
ve školách, divadlech, na zastávkách MHD a v restauracích, kde není oddělený prostor pro kuřáky. Dodržování není u nás nijak důsledně kontrolováno a stavíme se k věci typicky česky - podle výzkumů sice dým obtěžuje přes polovinu nekuřáků, přijímají to
však pasivně.

Jak moc škodí kouření v těhotenství

23. března 2009 v 18:26 | super |  Plíce kuřáka a nekuřáka

Jak moc škodí kouření v těhotenství



Pasivní kouření ohrožuje dítě skoro stejně významně, jako když kouří jeho matka osobně!

Že se těhotenství a kouření neslučují, je známý a prokázaný fakt. Přesto podle statistik v Česku kouří celá pětina těhotných žen! Šokující číslo ukazuje, že nebezpečí, které tabák znamená pro nenarozené dítě, je stále podceňováno...

Co se děje v těle

S cigaretovým kouřem se do těla dostává přes 4 000 chemikálií a z plic se vstřebávají rovnou do krve. Pokud je kuřákem nastávající matka, proniknou i do těla jejího nenarozeného dítěte. Že je nevyvinutý organismus vůči škodlivinám mnohem citlivější, není třeba zdůrazňovat.

Největší zlo představuje nikotin a oxid uhelnatý. Nikotin díky své schopnosti stahovat cévy snižuje průtok krve dělohou, dochází také k narušení jemných cév v placentě, a tím je zhoršeno předávání živin mezi krví matky a dítěte. Při kouření vzniká v těle matky nebezpečný karboxyhemoglobin, který omezuje přenos kyslíku a způsobuje, že se dítě v děloze v podstatě dusí.

Kouření může znamenat i vážné komplikace samotného těhotenství. Patří mezi ně riziko mimoděložní gravidity a riziko odlučování placenty, respektive nebezpečí přerušení výživy dítěte. U kuřaček se také častěji objevuje krvácení ve všech stupních těhotenství. Vyšší je také nebezpečí samovolného potratu, předčasného porodu a narození mrtvého dítěte.

Co na to dítě?

Kouření během těhotenství se podepíše na zdraví narozeného dítěte. Následky matčiny nezodpovědnosti se s ním mohou táhnout celý život. Děti matek kuřaček se rodí s porodní váhou nižší v průměru o 250 g a tento handicap během dětství obtížně dohánějí.

"Polovina dětí ve věku do jednoho roku, které zemřely v důsledku syndromu náhlého úmrtí, doplatila na to, že jejich matky v jiném stavu kouřily," uvádí MUDr. Eva Králíková z poradny pro odvykání kouření První lékařské fakulty Univerzity Karlovy, která se dlouhodobě věnuje prevenci a léčbě závislostí na tabáku. "Děti zemřely, neboť náhle přestaly dýchat. Kouření v druhé polovině těhotenství ničí právě určité mozkové receptory plodu, které umějí automaticky nastartovat dýchání, pokud se dech na chvilku zastaví."

U dětí matek kuřaček se v dětství mnohem častěji vyskytují infekce dýchacích cest, záněty středního ucha, ekzémy a astma, děti jsou náchylnější také k srdečně-cévním a nádorovým onemocněním. Objevují se u nich ale i neurologické abnormality. Výzkumy prokázaly, že děti narozené matkám, jež kouřily během těhotenství, jsou výrazně častěji postižené syndromem ADHD - to znamená, že jim činí potíže zaměřit pozornost, soustředit se a jsou hyperaktivní. Tyto děti mívají potíže s učením, nekoncentrují se a špatně čtou.

Následky kouření se projeví i na jejich psychickém vývoji. Podle doktorky Králíkové jsou častěji negativistické, impulzivní a agresivní, chovají se rizikově a samy experimentují s tabákem už kolem 10 let věku. V dospívání pak trpí úzkostnými poruchami.

Jak ale přestat?

Ideální je přestat kouřit asi rok před početím, a to se týká jak budoucí matky, tak i jejího partnera. Tato doba je totiž potřebná k dostatečné regeneraci. Ne vždy si však vyberete chvíli, kdy otěhotníte. Jak tedy skoncovat se závislostí, abyste uchránily miminko komplikací?

Budoucí matka by se k problému kouření měla postavit zodpovědně a rozumně. Nepřeceňujte své síly a nenakládejte si na sebe v těhotenství větší zátěž, než můžete snést. Zcela na místě je navštívit poradnu, kde vám zkušení odborníci poradí, jak na to. Adresy najdete například na stránkách www.prestantekourit.cz. Pokud se vám podaří s kouřením skoncovat do 14. týdne těhotenství (kdy vyživovací funkci přebírá placenta), máte velkou šanci, že odbouráte všechna rizika a narodí se vám dítě stejně zdravé, jako kdybyste nekouřila.

Nastávající matky se často ptají, zda je možné při odvykání používat nikotinové náhražky. Je lepší samozřejmě přestat bez nich, ale pokud se bez nikotinu nedokážete obejít, je dle odborníků i v těhotenství možné použít například náplasti nebo žvýkačky. Zatímco při kouření vdechujeme škodlivých látek tisíce, náhražky dodávají tělu pouze nikotin, který sice není pro plod prospěšný, ale ve srovnání s celou cigaretou je daleko menším zlem.

Při odvykání je velice důležitá podpora partnera. Pokud vám bude i nadále vykuřovat pod nos, moc si nepomůžete, navíc vaše motivace nebude dost silná. Těhotenství je pro vás oba ideální záminkou skoncovat se zlozvykem. Silná vůle ponese ovoce - lékaři tvrdí, že pokud přestanete kouřit do 35. roku, vyhnete se valné většině rizik, která kouření v pozdějším věku přináší.

Pasivní kouření

Ani nebezpečí pasivního kouření nelze podceňovat. Nové studie ukazují, že pasivní kouření ohrožuje nenarozené dítě skoro stejně významně, jako když kouří jeho matka.

V těhotenství nemusíte sedět zavřená doma, ale zakouřeným lokálům se jednoduše vyhýbejte. Dlouhodobé nedobrovolné vdechování kouře vás ohrožuje stejně, jako kdybyste denně vykouřila 1-5 cigaret.

Zpráva zveřejněná v časopise BMC Pediatric uvádí, že děti žen, které byly v těhotenství dlouhodobě vystavovány pasivnímu kouření, podstupují podobné a výrazné riziko genových mutací jako děti kuřaček. Dítě se může narodit s nižší porodní váhou, zvýšeno je riziko samovolného potratu a syndromu náhlého úmrtí kojence.

Jen pro zajímavost - na následky pasivního kouření zemře v Česku ročně 3 000 lidí. Ve vzduchu plném tabákového kouře bylo nalezeno přes 5 000 látek vznikajících během hoření, mezi nimi i takové, které způsobují vážné zdravotní potíže.

Naštěstí i u nás už najdete nekuřácké restaurace, a i když jich není mnoho, jejich počet stále stoupá. Jejich seznam najdete například na stránkách www.dokurte.cz. Pokud vás v restauraci někdo omezuje kouřem, neváhejte se ozvat! Máte na to právo, minimálně morální.

Spoléhat při odvykání cigaretám na svoji vůli se příliš nevyplácí. Naopak jako účinné se jeví pevné rozhodnutí. Jak na to? Stanovte si den (vaše narozeniny nebo třeba obyčejný začátek měsíce) a na ten se psychicky připravte. Zvykejte si na myšlenku, že už nebudete kouřit, a zbavte se všech kuřáckých artefaktů.

Jak se zbavíte závislosti na cigaretách..

23. března 2009 v 18:20 | super |  Plíce kuřáka a nekuřáka

Jak se zbavíte závislosti na cigaretách..



Pozor: Sklon k závislostem mají hlavně požitkářky, pro které je nejdůležitější přítomnost.

Potřebujete cigarety: Pokud je vám přes třicet, pravidelně čudíte a polykáte antikoncepci, hrozí vám desetkrát vyšší riziko infarktu nebo mrtvice než nekuřačkám. Vědci navíc přišli na to, že pálení cigaret mění hormonální hladiny, takže může snižovat schopnost prožívat orgasmus! Kouřením si také snižujete plodnost.

Takhle ji setřesete:
Vyzkoušejte náhražky, jako jsou nikotinové náplasti, žvýkačky nebo inhalátory. Dodají tělu nikotin a zbaví vás abstinenčních příznaků. Když současně začnete chodit na psychoterapii, zvýšíte šanci, že se závislosti zcela zbavíte, o celých padesát procent. Jestliže kouříte u kávy, začněte sosat čaj. Je pravda, že kouření snižuje chuť k jídlu, takže odnaučený kuřák může najednou přibrat tři až čtyři kilogramy. Je to ale hlavně tím, že když dostanete chuť na cigaretu, uklidníte se něčím sladkým. Proto naládujte lednici zeleninou a místo dýmající tyčinky třímejte v ruce třeba mrkev. Další rady najdete na www.modernijenekourit.cz.

Hrob mého srdce...

22. března 2009 v 11:22 Zamilované básničky pro kluka
Kdybys byl skutečností,byl bys život můj.
Naději tou,co neumírá,tak neodcházej"STŮJ!"
Dostal ses,kam nikdo jiný,
až na hrob mého srdce,
až do mého snění.

Pramínky krve stékají,na polštář slzy padají.
Bolest a zoufalství nikdy nečekají.
Bledé světlo svíček,
třpyt svých stříbrných očí,
pro mnohé začíná,pro nás dva končí...

Zvadla růže zbylo trní.
Tady je všechno mé zbytečné snění.
Hrob mého srdce se zavírá,
světlo v tvých očích umírá....!!!x'o(

Zoufalství

22. března 2009 v 11:20 Zamilované básničky pro kluka


Tohle místo je moe,
dřív bylo i Tvoje.
Proč jsi tak rychle spěchal,
a mě tu jen tak nechal?
Teď jsem tu opuštěná a sama,
jako ta největší lama.

Miluju Tě,tak se ke mě vrať,
nebo je to pro Tebe moc dlouhá trať?
Bez Tebe si připadám jako kniha bez slov.
Ve dne, v noci, den co den, mám pořád nov.
Není to měsíc, není to rok,
co jsem z Tvého odchodu měla velký šok.

Je to strašně dlouhá doba,
co jsme byli rádi oba.
Vzpomínáš jak jsme se obímali
a při tom sladce a dlouho líbali?
Jak jsme k potoku chodili,
vysokou trávou se brodili.
K tobě domů jsi mě zval,
tam mě za ruku něžně vzal
a řekl, co mi v mysli pořád zní:
,,Jsi má první a poslední,,
Pak jsi mi pusu dal
a pověděl, že bys to tak chtěl dál....

Bohužel se tak nestalo
a já bych Tě chtěla mít nastálo.
Žiletku držím v ruce,
srdce mi buší rychle a prudce,
o Tebe se velmi bojím
a zatím si prostě stojím.

Po paži krev stéká,
a já jsem se lekla..!
protože jsem viděla,
jak se černá osoba ke mě blížila,
v jedné ruce kosu v druhé kříž,
blížila se blíž a bliž.

Pak už si má mysl nevzpomíná,
v mí paměti zůstala jen díra.
Po té jsem oči otevřela,
a moc jsem jim nevěřila.
Ty jsi tu stál,
a na mě se upřímně usmíval.
Já jsem se usmála taky,
a všude kolem nás plynuli mraky.

Nevím jesi mám brečet nebo se smát,
Ae vím, že tady mě už máš rád.

První Láska

22. března 2009 v 11:18 Zamilované básničky pro kluka
Vždy říkal jsem si jaké to asi je,
mít vedle sebe děvče jako jsi ty.
Není to dávno co jsem ti řek,
jak překrásný je vedle tebe svět

První láska je přeci nejhezčí
Vždy vidím ty tvoje oči kočičí
Jak koukala si na mě z balkónu
A já věděl že chci k tobě nahoru

Každé ráno musím oči otevřít,
Aby mi tě nikdo nemohl vzít.
Teď už ale zavřené srdce máš,
A já nemám oči pro co otvírat.

Ve spánku si ještě byla bezbranná
moje touha byla předem prohraná
Už chápu proč mě nemáš ráda,
chceš mě totiž jen jako kamaráda.

Další důvod proč ti sbohem dát.
pořád vidím ten tvůj úsměv na tváři.
Ale to já nedovedu tobě nikdy říci,
když vím jak mám tě stále rád.

Pracovat už vedle tebe nemohu
Co nabídnout ti více ještě mám
Když svoje srdce si dala jinému
Tak proč se na to dívat mám

Pořád píšeš zprávy celý den,
neříkej mi že to přec není tak,
Vždyť příjemce mi není znám
Mě nejsou psány vždyť já to tak.

Dotýkat se těla tvého,
je to něco nádherného
Nemohu se už na to dívat,
jak jiný by měl tě svlékat

Před sebou slzami si cestu dláždím
Bohužel to už asi nenapravím
Nesmí se hledat chyby dávno dané,
ale dělat jen to co je jistě správné.

Miloval jsem tě a vždycky budu mít,
nepočítej že ze mě kamaráda budeš mít
nechci se na tebe dívat a slzy ronit
a vědět že s tebou nemůžu chodit.

Ty vyslovené otřepané fráze znáš,
vždyť říkala si sama že mě ráda máš
Tak proč teď musíš pryč už jít,
Když skvělí život s tebou chtěl bych mít.